THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Hmmm... StormHammer, copak asi budou hrát? Speed metal? No ne, tak tomu říkám překvapení! Země původu - Německo. Překvapení. Obal - zátiší s mečem. Překvapení. Hudební obsah - oheň v srdci, akutní zápal kopáku, akutní kleptomanie. Překvapení. A já se ptám, kdy už tomu bude konec? Což tyhle hudební chmatáky to jejich trudné řemeslo do skonání věků neomrzí? A že StormHammer jsou pěkní hudební lapkové, jen co je pravda! Cold Desert Moon můžete brát jako test svých hudebních znalostí. Kde jsem tohle slyšel? Primal Fear! Helloween? Stratovarius! Není možná. Ejhle, že by Judas Priest? Och, mé ucho nebohé! Hernajs, tahle skladba, tu přece hrál v orignále někdo jiný a podobné myšlenky míhají se mi hlavou, zatímco Němci drtí “svůj” kov.
Standartní heavy / speed po všech stránkách rozprostírá se na ploše téměř hodinové. Po pravdě mě dost rychle omrzelo hledat, který že part není zcizený a disponuje zblem originality. A přeci, není to špatně zahrané. Místy se StormHammer uchylují k celkem interesantnímu zvukovému triku, kdy jednu z kytar nechávají znít zahuleně a nečistě, zatímco druhá se ohání jako typická broušená heavy valaška. Výsledná hmota je pěkně hutná a ve spojení se zemitými a hlasitými bubny dovede roztřást okenní tabule. Jenže, při vší úctě ke StormHammer, to dokáže spousta dalších kapel, které navíc sem tam přicmrdnou i nějakou stokrát neznásilněnou ideu.
V troskách skončil i pokus kapely vpustit do svojí produkce klávesy. Uprostřed kytarového hřmětí a dunění bicích naprosto zanikají a sporadické pokusy vyzvat sousední instrumenty na nějakým ten módní sólový duel vyznívají nedotaženě a nepatřičně. Klapkostroj rozhodně u StormHammer není inštrumentem potřebným...
Darem přesvědčivosti neplýtvá ani projev zpěváka, který sice nepatří mezi brutální kastráty, ale jeho silný a zvučný hlas trpí značnou plochostí. Ve většině případů bohapustě haleká a jen minimálně mění standartní sílu a barvu. Když pak má v několika málo poklidnějších pasážích demonstrovat skutečnou kvalitu, zní utahaně a nevýrazně. Přistoupím - li na Darkmoorovo členění vokalistů do lig, pak Tommy prosral baráž o první. Nebyl sám. Svezla se celá kapela. Navzdory olbřímí snaze udivit svět svým hromovým metalem končí StormHammer jako starndartní xerox kdesi v šedi startovního pole.
Někde v baráži o první heavy metalovou ligu se pohybuje tohle těleso. Předpoklady by tu byly, ale nejsem si jistý, že i když baráží projde, bude to pro svět nějaká velká sláva. Prostě jen další německá kapela, lehce nadprůměrná, lehce zábavná a těžce neoriginální.
6 / 10
1. Sinner´s Soul
2. The Law
3. Breach of Faith
4. Yells of Rage
5. Misty Hills
6. Children of The Dawn
7. Doomsday
8. Cold Desert Moon
9. A Dragon´s Tear
10. Nobody´s Child
11. Masquerade of Life
12. The Strength of Wisdom
Cold Desert Moon (2001)
Fireball (2000)
Vydáno: 2001
Vydavatel: Century Media
Stopáž: 56:44
Produkce: Stormhammer
Studio: SH Studios, Mnichov (GER)
-bez slovního hodnocení-
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.